Slezina
1.část
První jarní den
Po dlouhých deseti letech jsem si koupil nový horský kolo. A první jarní den vyrazil s kamarádem na letošní nejdelší etapu. Prostějov-Vrahovice – kde bydlíme – Plumlov, Protivanov, Suchý kolem rybníka a zase zpátky. Bylo hezky. Akorát na kolo. A docela mně to šlapalo. Paráda.
Na rybníku krátkej odpočinek. Poplácali jsme se po ramenou, jak jsme skvělí. Dojeli jsme fit. Forma na sezónu skvělá! Následuje návrat domů se zastávkou v Protivanově na oběd. Svíčková. Pořád stejná a pořád dobrá. Dvě piva. Takže všechno v nejlepším pořádku. A teď už jen z kopce až do Vrahovic. V podstatě vyhlídková jízda. Radost z pohybu. Všechno funguje…
Při výjezdu z Protivanova jsem se podíval na tachometr, abych zjistil průměrnou rychlost, kolik je stupňů a všechny další důležitý cyklistický informace. Koutkem oka jsem zahlídl cyklostezku a tak jsem na ni najel, abych byl při studování čísel v bezpečí. Jel jsem pomalu. Tak desítkou. Přesto jsem přehlídl sloup elektrickýho vedení na kraji cyklostezky, zavadil o něho jedním rohem řídítek a spadl na zem. Nečekaně. Jako pytel brambor. A zapíchl si vlastní loket do vlastního břicha. Cítil jsem až v hlavě, že jsem si zadoloval hluboko. Lapal jsem po dechu a přemýšlel, co se stalo.
Za chvilku to bylo dobrý. Sedl jsem na kolo a jel domů. Nic mě nebolelo. Druhej den jsem stěhoval postel. Dobrý. Další den jsem jel do Prahy. Dobrý. Třetí den odešly děti do školy, tak jsem si řekl, že si ještě chvilku lehnu. Jak jsem se natahoval na gauči, cosi mně v břichu tak trochu ruplo. Vzápětí se dostavily křeče. A pak mně najednou bylo hodně blbě. Svalil jsem se na zem. Navíc mě strašně bolelo levý rameno. Což je ukázkovej příklad, jak mně řekl později doktor.
Odjeli jsme do nemocnice v Olomouci. Tam se na mě chvíli dívali jako na podvodníka. Spadl jsem na kole a nikde ani oděrka! Ale pak se na ultrazvuku zjistilo, že mám krev v břiše. A na cétéčku se zjistilo, že mám prasklou slezinu. Putoval jsem hned na jipku. Vnitřní krvácení není legrace. Pomocí sleziny jde prý vykrvácet děsně rychle. A tím opustit zčistajasna tento svět.
Dostal jsem katetr – cévku – a připojili mě na přístroje, který mě hlídaly. A musel jsem ležet. Krvácení se zastavilo, ale když se spustí, musím na operaci. A když se nespustí, budu takhle bez hnutí ležet deset dní. Konzervativní léčba prasklé sleziny.
Po dvou třech hodinách, které jsem strávil převážně pozorováním své křivky EKG na monitoru a tlaku krve a nic moc se nedělo, jsem začal zkoumat širší okolí mé polohovací postele.
Vlevo vedle mě ležel starší muž z operovanou nohou a ramenem. Vždycky chvíli spal, pak se probudil, řekl tiše: „Kurva.“ A zase usnul. Vedle něho ležela starší paní se zlomeninou krčku. Už když přijížděla na jipku, všechny hlasitě upozorňovala, že nebyla několik dní na stolici. Nebyla v nemocnici poprvé a tušila, že tady na jipce se jí to spustí. Spustilo. Sestřičky běžely během hodiny pětkrát s plnou mísou.
Naproti mně ležel muž se skoro přeraženou páteří. Pracovní úraz. Když mu dělaly klystýr, tak klel, ale zároveň říkal, že chápe, že je to důležitý. Asi poctivej pracant.
Postel vedle něho obývala nejstarší členka našeho pokoje. Paní se škaredě zlomenou nohou byla trochu popletená. A měla úplně jinej problém se stolicí, než paní se zlomeným krčkem. Nechtěla používat mísu a pořád přemlouvala sestřičky, ať ji pustí na záchod. Ty jí to samozřejmě nedovolily. Paní jim tedy oznámila, že nebude jíst. Hladovka jí vydržela však jen do chvíle, než měla před sebou talíř. To se hned najedla, ale jen pod podmínkou, že jí potom pustí na záchod. Nepustily ji. Tak si objednala dvě láhve vína, aby jí bylo líp na duši. I když je nedostala, tak usnula. Když se probudila, hned všem oznámila, že se jí zdálo, že její muž nebyl tak blbej, jak celej život byl. Potom chtěla, aby jí dali takovou tu umělohmotnou čepičku, co se dává na vlasy, když se jde na operaci, ale oni jí řekli, že na operaci už byla. Potom chvilku volala své dva kokršpaněly Leona a Leu. A pak zjistila, že jí sestřičky ukradly sušenky, které měla na stolku. Když je nedostala zpátky, rozhodla se, že všechny potrestá tak, že půjde na záchod. Na mísu. Ležela na ní asi hodinu a pořád se ptala, jestli v ní už něco je. Sestřičky jí odpovídaly, že by to měla vědět sama nejlíp, ale ona řekla, že neví vůbec nic. Když se sestřička do mísy konečně podívala, zjistila, že tam opravdu nic není. Načež se mezi nimi rozproudil rozhovor, jestli ta stará paní neví, že nic do mísy nevypustí, nebo si z nich dělá srandu.
Podle mě se sestřičky bavily zbytečně moc nahlas. Protože na ně stará paní zavolala, že se jí zase chce. Když se všichni za půl hodiny koukali do mísy – včetně napjaté jipky – alespoň té části, která nebyla zfetovaná – nic tam nebylo.
Vzápětí na jipku dorazil motorkář. Třikrát zlomená noha a v ní tři šrouby. Jak říkaly sestřičky, jeden z prvních jarních kousků. Motorkářská sezóna teprve začíná. Přiletěl vrtulníkem. Starej asi jako já. Když se na mě podíval, zamával jsem mu, zamával mně taky, ale měl jsem pocit, že neví, která bije.
Mimochodem, vrtulníky nám lítaly nad hlavou dost často, udělalo se hezky a tak lidi vyrazili ven, na brusle, na kola, na motorky, a vůbec začali víc sportovat. Sestřičky na jipce vždycky zpozorněly a hádaly, jestli to letí k nám nebo je to infarkt. Podle zvuku rotoru to poznat nešlo.
A pak se stala zajímavá věc. Mísa, na kterou pořád sedala popletená paní, zmizela. Podivuhodné! Sestřička šla pro ni, a když paní odkryla, mísa byla pryč. To bylo větší než záhada zamčeného pokoje. Paní chodit nemůže, z postele se nezvedla týden, navíc všude kolem svědci, kteří také inkriminovanou místnost neopustili, sestřičky, které neměly zájem s námi nijak žertovat a přidělávat si práci se ztracenou mísou. Navíc sestřička říkala, že by přísahala, že jí tu mísu pod zadek dala. Ale mísa byla pryč. Myslím, že už ji nikdo nenajde, takže ani nezjistíme, jestli byla nakonec plná nebo prázdná.
Ale nač řešit hlouposti? Nad hlavami se nám ozval další vrtulník. Podíval jsem se na poslední prázdnou postel. Koho asi přivezou? První dva dny na jipce uběhly jako voda.
Pokračování zítra…