Jak jsme jeli do Chorvatska a bylo tam škaredě – 3. kapitola

Luboš Balák

JAK JSME JELI DO CHORVATSKA A BYLO TAM ŠKAREDĚ

(veselé čtení na léto)

III. kapitola

Na pláže!

 

  1. Překvapení

8 hodin 49 minut

         Ráno nás čekala fantastická událost. První se na teploměr podívala Jarmila.

         „Tomu nebudete věřit!“ vyjekla.

         „Nula?“ zeptal se Jindřich.

         „Dvaadvacet.“

         Nahrnuli jsme se na terasu. Nebe bylo úplně modrý. A všechny nás příjemně oblažoval teplý vlahý vzduch. Jemné vlnky pod námi narážely do pobřeží a pěnily. Ve vzduchu poletovali racci. Zkrátka, kam se člověk podíval, letní dovolená u moře jak vyšitá.

         „Děcka!“ zařvala Magda. „Karle?!“

         Ale Karlovi se ze svého pokoje vylízat nechtělo. Měl pocit, že včera v noci neříkal lidem zrovna hezký věci. O žádnou konfrontaci nestál. Tak raděj zůstával v bezpečí pelechu.

         „Karle?! Karle?“ volala Magda celá říčná. „Karle!?“

         Karel nic. Dělal, že spí.

         „Děti, utíkejte rychle pro tatínka!“

8 hodin 57 minut

         Konečně se Karel objevil mezi námi. Několikrát zamrkal na počasí venku. Potom vyšel na terasu. A potom se pro jistotu podíval na teploměr a řekl: „Že já vůl vypustil děckám ten člun.“

         A nic víc. Ocenili jsme jeho charakter. Mlčky přešel naše narážky na špatný počasí a na to, že nám zkazil dovolenou. Ale je pravda, že my jsme zase mlčky přešly jeho útok na naše mozky a zkrácený nervový vlákna. Začalo léto! Hurá! Hnusná nálada byla pryč.

9 hodin 3 minuty

         Chystáme se na pláž. Natěšenou radost narušil jenom malichernej spor dvojice na líbánkách. Jarmila měla pocit, že má Václav malou radost ze slunce, a už vůbec jí nepomáhá s balením.

         „Nemohl bys na chvilku odložit to pivo?“ požádala ho.

         „Vadí ti, že jsem si dal po ránu jedno pivo?“

         „Jaký jedno pivo? Jako, že teď zrovna držíš v ruce jedno pivo?“

         „A kolik jich mám asi tak držet? Mám jich držet deset naráz?“ vyjel na ni Václav. „Jako nějakej alkoholik?“

         „Žádnej alkoholik nedrží v ruce deset piv naráz!“

„Tak vidíš!“

„Deset piv naráz udrží v ruce možná žonglér! Alkoholik nic takovýho nepotřebuje! Ten drží v ruce jedno. Ale vždycky. Furt! Kdykoli se na něho podíváš, drží v ruce pivo. V jakoukoli denní dobu. Protože nepije deset piv naráz, ale jedno za druhým! Jedno za druhým!  Pořád! Jak ty!“

„Ty seš nějaká chytrá!“ vykřikl Václav, zvedl se a odešel.

„Zajímavý, že se na dovolené pohádají první ti, co jsou na líbánkách!“ řekl Jindřich.

9 hodin 55 minut

         Nemusíme spěchat. Pláž je úplně bez lidí. Vypadá to, že jsme první, kteří si všimli, že dorazilo léto. Přesto si nemůžeme vybrat místo. Je to, jako když přijdete do prázdné hospody a hledáte nejlepší stůl. Moc možností na výběr. Ale je to mnohem příjemnější starost, než když u moře klepete kosu.

         Karel vzal teploměr a strčil ho do vody.

       „Krásných dvacet čtyři stupňů! Jak jsem říkal!“ ukazoval všem teploměr. „Výborně si zaplaveš a děcka tam aspoň nebudou naložený furt a neutopí se. A támhlety slunečníky budou beztak zadarmo, jako vždycky před sezónou, takže klidně můžeme jít tam. Hezky do stínu.“ Karel se vracel do normálu.

       „Prázdný pláže, kam se podíváš! Paráda! Krása!“

Karel byl stále sebejistější. Ty dva dny škaredýho počasí byla jenom drobnost, která je už pryč. Dávno zapomenutá. Zmizela v nenávratnu. Možná nikdy nebyla. Prostě nic, co by s ním mohlo otřást. Karel je už zase Karel. Chytrej Kája, kterýho nepoučí nic.

       „Přesně takhle to tady bylo loni, žejo, Magdo?“

       Jindřich se zvedl a odsunul se s Květou po pláži o kus dál.

      „Vidíte?“ reagoval na to Karel. „I během slunění na pláži, prostě kdykoliv, se můžete přesunout kamkoliv jinam, což je na dovolené v sezóně samozřejmě naprosto nemožný. No? Jenom si to zkuste!“

        Vzal jejich deku a přisunul ji zase k Jindřichovi s Květou.

        „Paráda, co? Děkovat mně nemusíte.“

        Karel se choval tak, jako by chtěl ty válečný sekery, který jsme sotva před chvilkou zakopali, zase rychle vykopat ven.

        „Paráda, co? Zkuste se nadechnout! A koukejte se na moře! Nikde nikdo!“

        Ředitel zeměkoule se rozběhl a skočil do vody.

       „Ale jo, Kájínku, my to přece všechno vidíme, nemusíš nás pořád poučovat. Tak se udělalo hezky, tak se z toho snad neposerem!“ Promluvil za ním Jindřich. A všimněte si, že od tohoto okamžiku začal Karlovi říkat Kájínku. Nebyla to zdrobnělina. Bylo to na počest našeho nejslavnějšího vraha.

       „Pojďte do vody!“ volal na nás Karel z može: „Je úplně skvělá!“

       „On to myslí dobře,“ snažila se ho omluvit Magda.

       „Nemyslí.“

       „A jak jinak by to asi tak myslel?“

      „Když už jsou tady všude takový volný prostory, tak bysme toho snad mohli využít a neležet vedle sebe nahňácaný jak v hlavní sezóně, ne?“ promluvil Jindřich a svý ležení přesunuli s Květou zase dál od Karla. „Jak ňáký blbý sardinky! Jak lidi v autobuse. Jak nějakej humus.“

        Výhody volných pláží jsou mnohostranný.

 

  1. Nafukovací lehátko versus peduně

10 hodin 15 minut

      Všichni si našli svý místo na pláži přímo úměrný tlakům, který jsme si prožili ve stísněným prostředí penzionu. Jsme od sebe co nejdál. Jindřich s Květou se oddělili stranou úplně, potom jsme my s Karlem, protože děti chtěly být spolu. Dvojice na líbánkách sedí u kiosku s pivem. Protřelý Chorvat zřejmě ucítil skvělého zákazníka a otevřel zrovna v okamžiku, když šel Václav kolem. Ihned si padli do oka a teď všichni tři – i s Jarmilou – popíjejí Karlovačko. Hlavně proto, že se Václav na pláž musí dobře připravit. Jarmila vypadá klidně. Opuštění penzionu je pro ni nemalým vítězstvím. Navíc na pláž je to už jenom dva kroky. Takže je naděje, že za námi brzy dorazí. Hlavně teď nesmí na Václava moc tlačit, aby se nekousl a nevrátil zpátky do penzionu k ledničce s pivem.

      Brzy se ukázalo, že zábava na prázdné pláži není nic moc. Můžete samozřejmě relaxovat, ale to je asi tak všechno. Jindřich zjistil, že se kolem něho nic neděje. Ale vůbec nic. Nikde žádnej jinej Čech ani žádný jiný člověk. Takže nemá koho pozorovat a co komentovat. Nikde žádný holky, který by se do plavek vůbec neměly oblíkat, ale ani žádný holky, kterým to v plavkách vyloženě sekne. Nikde žádní volové ani dementi, kteří si vám klidně sednou na hlavu. Zábava nula.

      „Tak co?“ zahalekal v té chvíli Karel. „Nikde ani noha. Jenom my Češi, na vlastní pláži. Konečně máme moře! Huráááá!“

      Jindřich, který si šel kolem mě zrovna pro pivo, se mě zeptal, jestli náhodou nevím, co bylo dřív. Jestli Karel nebo blbost.

      „Tak na co všichni čekáte? Do moře, Jindřichu, musíš toho využít, budeš tam úplně sám!“

      „Dřív byl Karel,“ řekl Jindřich a pokračoval pro pivo.

11 hodin 12 minut

     Karel nafukuje člun. I všechno další dění zapadlo do běžných plážových kolejí. Objevily se i tradiční trable. Kamínky na pláži jsou moc špičatý. Jindřich si šlápl na sluneční brejle a druhý neměl. Květa mu půjčila svoje, protože Jindřich je řidič z povolání a oči potřebuje. Ona jako pokladní za kasou zrak nepotřebuje skoro vůbec, protože když oslepne, nikoho neohrozí.

      Magda při prvním vstupu do moře šlápla na ježka. Karel se jí smál a říkal, že jí říkal, aby si na ježky dávala pozor, že jí to říká pořád, ale vůbec k ničemu to není.

       „Stejně jako loni! Ty nešiko!“ posmíval se.

       „Alespoň nám budou všichni věřit, že jsme se koupali.“ Řekl jsem.

       „To je pravda!“ přestal se smát Karel. „Magda vždycky šlápne na ježka, a kdyby letos nešlápla, bylo by to podezřelý!“

      Děcka se nechtěly mazat, ale musely. Krmily jsme kraby rohlíkem. Najednou z pod kamene vyjel jeden obrovskej. Magda děsně zařvala a už nechtěla pouštět děcka do vody. Snažili jsme se jí přesvědčit, že tady ten krab byl i loni, ale Magda měla svou hysterickou chvilku.

        Slunce pálilo. Chvíli jsme plavali a chvíli šnorchlovali. Krab už se neobjevil. Asi proto, že na něho Karel číhá z basebalovou pálkou. Chce ho zabít, aby uklidnil Magdu. Možná se chce i trochu předvést. Lovec. Rozhodně stojí za zamyšlení, proč si někdo bere na pláž basebalovou pálku? Notabene když není sezóna a pláže jsou úplně prázdný?!

        Zeptal jsem se Karla, na co pálku mají.

        „Na kraby!“ odpověděl.

        Začínám si myslet stejně jako Jindřich, že Karel byl na světě dřív než blbost. Anebo jinak. Blbost se na světě objevila zároveň s Karlem. Zajímavý, že jsem si toho všiml až tady v Chorvatsku.

11 hodin 37 minut

       Jindřich se vrátil s pivem od kiosku. A hned nás varoval, že Václavovi a Jarmile docházejí peníze. Stará bolest. Vždycky si řeknou, že budou na dovolené žít skromně a vezmou si málo peněz. Pak samozřejmě skromně nežijí a peníze jim dojdou. A půjčují si od nás. Samozřejmě je vždycky vrátí, ale nás všechny to dost otravuje. Protože je to pořád dokola.

       „Letos už jim nepůjčím ani floka!“ procedil mezi zuby Jindřich. „A vy jim taky nepůjčujte! Peněz mají jak šlupek a stejně si půjčujou, lakomci vypočítaví!“

11 hodin 45 minut

        Na pláž dorazili Václav s Jarmilou.

        „Chorvat zavřel stánek!“ hlásila vesele Jarmila a táhla Václava k vodě. „Jel pro zboží!“

Václav měl solidně nakoupeno a vůbec se nebránil. Dvojice na líbánkách měla nejmenší základnu, protože místa v autě využili pro pivo. Jednu deku a nafukovací lehátko. Václav dostal za úkol ho nafouknout. Dřel se zodpovědně. Jindřich na jeho adresu žertoval, že až ho bude vypouštět, vzhledem k alkoholickým výparům z Václavových plic, půjdou plyny u ventilku podpálit a ohřejeme si na nich guláš.

Václav to nekomentoval a foukal dál. Jarmila řekla, že vůbec nechápe, kam na ty blbosti Jindřich pořád chodí.

        „Nikam,“ odpověděl jí Jindřich, „prostě jenom pozoruju svět.“

Václav dofoukal lehátko a řekl, že má žízeň. Vypadalo to, že má pravdu. Z náročného foukání úplně vystřízlivěl.

11 hodin 50 minut

        Vznikla debata, jestli se nafukovacímu lehátku říká nafukovací lehátko nebo peduně.

        „My jsme tomu říkali peduně,“ řekl jsem.

        „Žádný takový slovo neznám!“ odmítla můj název Jarmila.

        „My jsme tomu taky doma říkali peduně,“ přidal se Václav.

        „Co to prosím tě říkáš?“ ozvala se Jarmila, „jsme spolu dvacet šest let a nikdy jsem od tebe slovo peduně neslyšela!“

        „Fakt?“

        „Samozřejmě. Protože jsme vždycky mluvili o nafukovacím lehátku.“

        „My jsme tomu taky říkali peduně,“ přidala se Monika.

        „Tak vidíš!“

        „Tři k jedné!“

        „Jindřichu?!“ zavolal jsem na naše kamarády stranou, „Jak jste říkali peduni? Peduně nebo nafukovací lehátko?“

        Jindřich se překulil na bok. Nechtěl se na tohle téma bavit.

        „Peduně!“ zavolala na nás Květa.

        „Čtyři ku jedné!“ zahlásil radostně Václav.

      „Prosím tě,“ ozvala se Jarmila, „ty máš radost, jako kdybys vyhrál nějakou válku nebo co? Jako nějakej ztroskotanec na voru, kterej uviděl pevninu! A přitom je to úplně jedno. Klidně si nafukovacímu lehátku říkejte peduně, když jste na to zvyklí, ale správně je to nafukovací lehátko.“

11 hodin 51 minut

      Václav si vzal peduni – nebo nafukovací lehátko – položil ho na moře a několika mocnými tempy se vzdálil.

      „Ten ale pádluje!“ ocenil jsem jeho tempa.

      „Nepádluje,“ opravila mě Jarmila, „copak má v ruce pádlo?“

      Napadlo mě, že ten trosečník na peduni se má skvěle.

     „Děti, vylezte už z té vody! Jste modrý jako blumy!“ zavolala Magda na děti v moři. Úplně jsem se lekl. Asi jsem čekal, že bude následovat přednáška Jarmily na téma bluma, a jak se jí má správně říkat, ale Jarmila mlčela. Zřejmě se jí konečně vyplavil stres z těla způsobený transportem Václava z penziónu na pláž a najednou ztratila zájem všechny kolem sebe poučovat. Rozložila se na dece a otevřela knihu. Zkoumal jsem chvíli její faldíky. Asi ten pohled ucítila, protože si je překryla šátkem.

  1. Václav

14 hodin 35 minut

       Čas na pláži se loudal. Slunění, koupání, slunění. A pořád tak dokola. Chorvat přijel se zbožím a otevřel kiosek. Zašli jsme si s chlapci svlažit hrdlo. A vznikla otázka, kde je Václav?

       „Naposledy jsem ho viděl na lehátku v moři.“

       „Viděl jste ho ještě někdo potom?“

       Nikdo Václava neviděl.

       „Panebože!“ vykřikla Jarmila, když jsme se jí zeptali, kde má Václava. Vstala a zahleděla se na moře. Trosečník na peduni – nebo na nafukovacím lehátku – vidět nebyl.

       „Panebože!“ přidali jsme se.

       Vystoupali jsme na pláži co nejvýš a pozorovali moře. Bylo klidné. Vlny skoro žádné, ale Václav nikde.

       „Nevidím ho, ani když stojím na špičkách!“ informoval nás nejvyšší Jindřich.

       „Něco podobnýho se stalo loni,“ začal vykládat Karel, „ale v sezóně. Jeden opilej Čech se vydal na moře na peduni, usnul a vítr ho odfoukal na širý moře.“

       „Myslíte, že by Václav…?“ zauvažovala Magda.

       „Jak to skončilo s tím Čechem?“

       „Nenašli ho.“

       „Utopil se?“

       „Ne!“ vykřikla Jarmila. Takhle si líbánky v Chorvatsku nepředstavovala.

       „Češi moře strašně podceňujou.“

       „Lehnou si na peduni a usnou, protože si myslí, že jsou v jižních Čechách na rybníku.“

       „Možná to udělal schválně! Aby měl klid!“

       „Jak to myslíš?“

       „Třeba jenom odplul na líbánky do Itálie,“ řekl Jindřich, ale nikdo se nesmál. Občas mu vtip nevyjde.

       Karel vylezl na zídku, ale Václava neviděl.

       „Můžu vylézt ještě támhle na ten strom!“

       „Jo, to můžeš, ale jestli je Václav tak daleko, tak se k pobřeží vlastními silami stejně nedostane!“

       „Aspoň budem vědět kde je!“

       Po Václavovi ani stopa.

       „Hele, ještě se rozběhnem kousek po pobřeží, třeba zajel jenom támhle, jak jsou ty kameny, nebo tak něco!“

      Srdce nám všem bušilo až v uších. Dorazili jsme ke kamenům, které nám bránily ve výhledu, ale ani tam Václav nekotvil. Nikde nebylo vidět vůbec nic.

      „Jak bylo to lehátko starý?“

      „Proč?“

      „Jestli nemohlo ujít.“

      „Nebylo moc starý,“ řekla Jarmila, ale všichni jsme věděli, že starý bylo hodně, protože Jarmila je šetrná.

      „Dvacet let mělo, ne?“

      „Nesmysl!“ bránila se Jarmila, protože to vypadalo, že kolektiv chce hodit vinu za zmizení Václava na ni a na její zteřelý lehátko.

      „Co budeme dělat?“

      „Jak dlouho je pryč?“

      „Přes tři hodiny.“

      „Musíme informovat pobřežní stráž!“ promluvil velmi vážně Karel. „V takovýchto situacích se to takhle dělá.“

      „Panebože,“ spráskla ruce Jarmila, „taková ostuda!“

      Zbledli jsme. Kolem nás nic než širé moře. A nad hlavami několik ukřičených racků. Jarmile se zamotala hlava a musela se posadit.

      „Něco takovýho mně udělal Václav poprvý.“