Jak jsme jeli do Chorvatska a bylo tam škaredě – 2. kapitola

Luboš Balák

JAK JSME JELI DO CHORVATSKA A BYLO TAM ŠKAREDĚ

II. kapitola

Neděle

1. Optimisti a realisti

8. hodin 50 minut

Venku je škaredě. Obloha pořád olověná. Teploměr ukazuje šestnáct stupňů. Z nebe padá drobná krupička. Na letní dovolenou u moře nic moc. Na žádnou koupačku to není ani pro našince ze střední Evropy. Ne že bysme tam nemohli skočit, ale princip je princip.

Karel přišel oblečen stejně jako včera. Světle modré bermudy a tričko s letním motivem. Slunce a palmy. Dělá jako by nic. Vůbec si neuvědomuje, že to slunce na jeho tričku je jediný slunce široko daleko. O počasí nemluví.

Podobně letně je oblečen i Václav. Ale ten musí. Při převlíkání na pumpě v Mariboru si odložil šaty vedle auta na kontejner a zůstaly tam. Žádné jiné nemá. Jak jeli všichni čtyři jedním autem, měli dost omezený prostor pro zavazadla. Václav ho místo šatů vyplnil pivem. A kořalkou. Ta taky zahřeje, směje se, ale prosí nás, abysme to Jarmile neříkali, protože by mu řekla, že z toho piva blbne.

„Každou takovou drobnost strašně prožívá!“ spiklenecky na nás zamrkal a otevřel si další pivo.

8 hodin 55 minut

Když Karel na počasí venku nijak nereagoval, promluvil Jindřich.

„Šestnáct stupňů.“

„A včera bylo?“

„Čtrnáct stupňů.“

„Zvedá se to, co?“ vypjal Karel hruď. Ale výš se po tomhle pavoučím lanku vyšplhat nepokusil.

„Pro někoho zřejmě pozitivní zpráva,“ polknul lakonicky Jindřich.

„Třeba zítra bude osmnáct,“ zauvažoval jsem.

„Tak jo. Když se bude teplota zvedat o dva stupně denně, bude za tejden osmadvacet.“

„Krásných osmadvacet!“ upřesnil Karel.

„A my budem na cestě dom.“

Karel poslední větu nekomentoval. Zřejmě mu do rána narostla hroší kůže.

„Proč vlastně nejíte na terase?“ promluvil až za okamžik. „Loni jsme tam jedli každej den, žejo, Magdo?“

„Samozřejmě!“ prohlásil Jindřich. „Tak běž.“ A otevřel dveře na terasu. Závan studeného větru nám všem zježil chlupy. Karel však vyšel neohroženě ven, několikrát se protáhl, nasadil si sluneční brýle, a pak se labužnicky uložil do vlhkého lehátka. Fanatik.

9. hodin 5. minut

Ať chceme nebo ne, počasí naši mysl ovlivňuje značně. Všichni přece známe ty podzimní plískanice a smog. Deprese, kam se podíváš. V Chorvatsku je to podobný. Netváříme se pozitivně. Počasí z venku se nám přestěhovalo na obličeje. Takže je zachmuřeno před penzionem i uvnitř. Někteří přijali i bouřkový mraky.

A nepotěší ani pohled na Karla, kterej se venku teatrálně opaluje. Dokonce se namazal opalovacím krémem, když ho Jindřich upozornil, aby se tam nespálil.

Poděkoval a chvíli se šudlal padesátkou, která v tom chladu nešla ani vytlačit z tuby. Natož rozetřít! Jeho žena Magda ho pozoruje úkosem. Neříká nic. Karlovu zarputilost zná nejlíp. Nebo má strach, že kdyby něco řekla, musela by se jít opalovat taky. I s děckama.

9 hodin 20 minut

Jindřich se rozvalil na gauči. Pustil televizi. Dálkovým ovladačem chvíli přepínal a pokoušel se naladit program, kterýmu by aspoň trochu rozuměl. Televize produkovala jenom samé šmouhy a zrnění. Samozřejmě. Kdo by se na ni u moře díval?

Hovoříme o tom, jak je letní dovolená nevyzpytatelná. Že se hodně lidí těší, jak si užije, jak bude odpočívat, válet se, užívat si, a pak to dopadne jinak.

„To je tím, že si dovolenou moc idealizujeme,“ promluvila Jarmila ve zřejmé narážce na jejich líbánky a podívala se na Václava, kterej si otvíral další pivo. „A čím víc se lidi těší, tím víc jsou zklamaní.“

„Někam jedeme celý natěšení, a netušíme, že to tam vůbec nemusí vypadat, jak jsme si doma vysnili.“

„Ono je to hlavně v lidský mysli. Když člověk chce, tak si to udělá hezký třeba i doma na zahradě.“

„Nebo doma na záchodě!“ řekl Jindřich, vypnul televizi a zahodil ovladač. A začal nahlas přemýšlet, jestli už byl na velké.

Pak jsme mluvili o tom, že hodně dovolených spíš než společnou radostí končí rozvodem.

„Protože jsou lidi blbí!“ rozesmála se Jarmila a podívala se na Václava, který vysával další plechovku. „Nehledají cestu k sobě, a tak jim stačí docela malilinkatá věcička, jako je třeba škaredý počasí a rozhodí je.“

Magda si několikrát hlasitě odkašlala.

„Nemá cenu bejt trudnomyslnej, protože jde stejně o prd. Pokud nejde o zdraví, jde o hovno!“ prohlásil najednou Václav a všechny překvapil. Nikdo netušil, že je tak při věci. Jarmila se rozzářila. V té konkrétní poznámce ucítila naději, že ho ještě neztratila.

„Jasně. Jsme přece rozumní lidi a máme smysl pro humor, takže nás taková nějaká věc, jako je hnusný počasí nerozhodí!“ promluvil Jindřich a odešel na velkou.

10 hodin 5 minut

Karel sedí pořád venku a opaluje se.

„Jako loni, že?“ neodpustil si rýpnout Jindřich, když se vrátil z velké. „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“

Ulehl znovu na gauč a oznámil nám, že se mu konzistence jeho velké moc nelíbí.

„Zajímavý, a to jsem k tý jejich chorvatský stravě ještě ani nečichl!“ divil se. „Asi jsem nějak háklivej. Možná na moje střeva a zažívání působí jenom ta změna prostoru.“ Mudroval ještě chvíli, ale za moment usnul a docela spokojeně chrápal.

10 hodin 15 minut

Hovoříme o tom, jestli jsme spíš optimisti, realisti nebo pesimisti.

„Já jsem optimista!“ prohlásila Květa.

„Já taky!“ přidala se Magda a souhlasně kývla i Monika.

„Optimismus je hovadina!“ probudil se Jindřich. „Život je samej vojeb a podraz, a tak jsou optimisti celej život zklamaní. Mají nasazený na ksichtu růžový brejle a tak jsou pořád překvapený, že jsou věci jinak. Nejlepší je bejt pesimista. Očekáváte jenom špatnosti, takže když jednou za uherskej rok přijde něco pěknýho, tak si to dokážete náležitě užít.“

„Aha.“ Řekla Magda.

„Nejlepší je bejt realista,“ přidal jsem se k debatě, „prostě vidět svět, jakej je. Ani zbytečně růžovej ani zbytečně černej.“

„A kdo si myslíte, že je Karel?“ podíval se Jindřich z okna. „Pesimista, optimista nebo pošuk?“

Magda hlasitě vzdychla. Dosud se snažila pokašlávat, ale to nemělo účinek, a tak změnila styl. Myslím, že se vzdycháním dopadne stejně.

A pak se Magda najednou nabídla, že všem uvaří oběd. Podvědomě cítila, že to je člen její rodiny, kdo zatáhl ostatní do téhle šlamastiky. A tohle byl její způsob omluvy, který vysvětlovala tak, že má naložený stejky z krkovičky, který se musí sníst, aby se nezkazily. Navíc jich má hodně. A budou hned.

Někteří samozřejmě protestovali, že jako v žádným případě, ale Jindřich z gauče prohlásil, že to tak bude nejlepší.

Myslel si, že když už nás Karel s Magdou zatáhli do zimy, tak by nás mohli aspoň obskakovat.

Magda se vesele nahrnula do kuchyňky, kterou dosud obýval jen Václav. Seděl u ledničky, aby to měl blízko k pivu. Vyhazov od zdroje nesl těžce, ale Jindřich mu poradil, ať si dá piva ven, že se tam vychladí stejně.

„Já ti pomůžu,“ nabídla se Monika Magdě.

„Já taky. Pomůžem ti všechny…“ přidala se Jarmila.

Napadlo mě, že jestli takhle složitě Magda žehlí každej Karlův lapsus, dost se v životě nadře.

2. Líbánky

10 hodin 16 minut

Václav vypil další pivo a šel si na chvilku zdřímnout. Sotva zmizel, začala Jarmila mluvit o líbánkách.

„Tak nevím, domluvili jsme se na líbánky, ale fakt nevím, jak si to Václav představuje?“

Mlčeli jsme a doufali, že skončila. Ale Jarmila nás v klidu nenechala.

„Nebo vám to snad přijde, to jeho nalívání pivem, jakože jel taky na líbánky?“

Bylo ticho.

„No jenom se nebojte! Mně to můžete říct.“

Objevilo se několik jedinců, kterým Václavovo nalívání pivem taky nepřišlo jako líbánky.

„Mně to spíš přijde, že je na nějakým tahu! Jako by se chtěl uchlastat k smrti.“ Prohlásil Jindřich.

„Žejo?“ rozveselila se Jarmila, že jsme k Václavovi podobně kritičtí. „On si úplně plete pojmy.“

A potom začala vykládat, jak si výjezd do Chorvatska představovala ona. Měli malou krizi a tady se ji pokusí napravit. Pomocí romantiky. Moře, slunce, vzduch, pláže a tak dál.

„Chtěli jsme zavzpomínat, chtěli jsme si oživit, jak to bylo dřív. Já jsem byla Budulínek a Václav Bublinka…“¨

Jindřich na gauči hlasitě zafuněl.

„Jak jsme se spolu nasmáli!“ Pokračovala neohroženě Jarmila. „Ale Václav to, jak se zdá, vůbec nechápe! On se o žádnou romantiku nepokouší…!“

„A co by měl jako dělat?“

„Rozhodně by měl přestat glgat to pivo!“

Monika se pokusila Jarmilu přesvědčit, že by neměla Václava do romantiky tak tlačit, protože romantika nejde poručit.

„A myslíš, že to nevím?“ odpověděla jí Jarmila. „Právě proto ji nemám!“

Na to řekl Jindřich, že si myslí, že jsme na romantiku moc staří, a že jemu teda stařecky povislá kůže a romantický líbánky u moře moc dohromady nejdou.

Jarmila chvíli mlčela a potom řekla, že s líbánkami Václav souhlasil, protože si taky myslí, že jejich vztah potřebuje nahodit novej řemen. A že podle ní romantika kvete v každým věku.

Jindřich se zvedl z gauče a šel upozornit Karla na terasu, že se už dlouho opaluje jenom z jedné strany.

10 hodin 30 minut

Jarmila přece jen vycítila, že se jí nepodařilo naši společnost nalodit na parník romantiky a už vůbec ne s ní odplout do nějaké kýčovité laguny lovit perly, a tak se otočila a odešla.

„Urazila se?“

„To snad ne.“

„Já myslím, že jo!“

„Šla se podívat, jak se Václavovi daří vyspávat opici.“

„Urazila – neurazila – hlavně, že ty řeči o romantice přestaly.“ Zajásal Jindřich. „A navíc, mně přijdou ty jejich líbánky strašně podezřelý!“

„Jak podezřelý?“

„Vás by napadlo jet na líbánky do společnýho penziónu? Notabene takhle malýho? Na společnou dovolenou? Jestli jeli na líbánky, tak snad měli jet sami, ne?“

„Hm.“

„A když už jedu na líbánky,“ přidal další argument Jindřich, „tak si je rozhodně nenechám zařizovat od Karla!“

Magda hlasitě vzdychla.

„Znáš Jarmilu,“ ztlumila hlas Květa a několikrát významně zdvihla bradu. „Jarmila je přece strašně šetrná, ne?“ nabídla vysvětlení. „Ta potřebuje ušetřit na všem.“

„Co je to za líbánky, na kterých potřebuješ ušetřit?“

„Znáš Jarmilu.“

Jarmilu známe všichni. Tohle je fakt její styl. Pouští se do pozoruhodných věcí, ochutnávek cizokrajných delikates, ale protože je zároveň lakomá, tak si je doma uhňácá na koleně a pravý suroviny nahradí nějakou náhražkou, kterou objevila ve vychytávkách na internetu. Ochutnávky vypadají stejně. Jarmila sedí, vykládá, čím nahradila kaviár, čím svíčkovou a čím lanýže a pořád se ujišťuje, že jsme to fakt nepoznali.

Ale jinak je to samozřejmě bezvadná ženská.

„Možná právě proto tak Václav pije, že je na líbánkách,“ řekl Jindřich.

10 hodin 35 minut

Situace se nevyvíjí dobře. Karel sedí na terase a opaluje se, přestože je silně pod mrakem, jeho žena Magda je za něho v kuchyňce na galejích, Jarmila se urazila, Václav je opilý a Jindřich s Květou začali pomlouvat, což je jejich oblíbená činnost, když se dlouho nic neděje.

„Nezahrajeme si karty?“ navrhl jsem.

„Kanastu?“ rozzářila se Květa.

„Blbost!“ zpražil nás Jindřich. „Jel jsem do Chorvatska pod podmínku, že se tady nebude hrát kanasta. Za poslední rok jí mám plný zuby.“

Vzápětí i Květa potvrdila, že ji kanasta nebaví. Bylo po naději. Moje aktivita byla zaříznuta hned na začátku. Jindřichovi se v Chorvatsku nelíbí.

Ti dva to taky dopracovali! Květa a Jindřich. Pomlouvat je baví, ale aby něco vymysleli? Jindřich váží sto třicet kilo a je z něho čím dál větší lívanec. A z Květy se stal dron. Maká, kmitá, všechno nosí Jindřichovi až pod nos, ale řídící centrum má jinde. V Jindřichově hlavě. Poslední dobou nemá ani vlastní názor. Vystačí si s tím Jindřichovým.

Lívanec a jeho dron.

Atmosféra přituhuje.

Jindřich se podíval z okna a zafuněl: „Začínám si myslet jako Donald Turmp, že globální oteplování neexistuje!“

„Já taky,“ řekla Květa.

10 hodin 40 minut

Venku na pláži se objevila skupina nahatých Němců. Koupali se a bylo jim úplně jedno, že je taková zima. Šílenci. Přišel nás na ně upozornit Karel, krerej si jich na terase všiml první.

„Vidíte?“ ukazoval na ně, přestože před odjezdem do Chorvatska nás varoval, abychom si jich raděj nevšímali, protože na nás začnou mávat. „Někteří lidi se normálně koupou.“

„To je pravda,“ podíval se Jindřich z okna. „Koupou se normálně, ale normální nejsou.“

„Nejsou to Němci?“

„Proč by to byli Němci?“ divil se Karel. „Prostě lidi, kteří nejsou choulostiví jak vy. Zbabělci!“

„Je to zájezd německých otužilců, protože jenom Němci jsou takhle odolní. Tihle sloužili ještě ve wehrmachtu.“

„Blbost!“

„Tak se běž vykoupat taky!“ vyzvala Karla Jarmila, která se vrátila mezi nás i s Václavem.

„A proč by taky ne?“ řekl Karel. Ale v tom na nás začali nahatí lidi mávat. Všimli si, že stojíme za oknem. „Jsou to Němci!“ vybafl Karel. „A s těma já se zásadně nekoupu!“

„Já se taky koupat nepůjdu,“ oznámil nám Václav, aniž musel, „protože podnapilí nemají lézt do vody.“

3.Děcka

11 hodin

Ukazují se první nevýhody malého penziónu. Protože jsou všichni doma, je tady těsno. Jediný, kdo nám vychází vstříc a uvolňuje trochu prostoru, je Karel, který se vrátil na terasu. Ale protože pochopil, že se v moři opravdu koupají nahatí Němci, otočil si lehátko a dívá se stranou, aby na něho nemávali.

Velkou část prostoru vyžere Jindřich rozvalený na gauči. Ale Jindřich je Jindřich a větší sociální přínos od něho nemůžeme čekat.

A pak se taky probudily naše děti. Zatím se rozkoukávají, ale až pochopí, že se k moři nejde, pustí se do své každodenní činnosti – řvaní, otravování a týrání dospělých – které se z nějakého podivného důvodu říká hraní.

Od doby, kdy lidstvo přestalo žít v prvobytně pospolných společnostech a děcka si už nevytvářejí svý ďábelské smečky, kde se týrají navzájem, to musíme trpět. Moderní doba zavřela rodiny do specializovaných zařízení, kterým se říká domy a byty, kde se generace ničí navzájem. Neznám větší protimluv, než když se řekne, kdo si hraje, nezlobí.

Největší nedostatek prostoru se však dostává v pidikuchyňce. Ženy se rozhodly pomoct s krkovičkou Magdě a teď se všechny čtyř v prostoru jeden krát jeden metr šavlují noži. Velmi rychle se vynořila otázka – jestli bude k obědu opravdu maso, z koho vlastně bude?

Vypadalo to nebezpečně. A to se ještě nezažehla ani jedna plotýnka a nezačalo se pracovat s rozpálenými tuky. Celou věc nakonec vyřešila Magda a zopakovala, že nám chce uvařit oběd fakt sama. A že to tak bude nejlepší.

Naše holky tedy konečně položily nože a kuchyňku opustily, ale nevypadaly vůbec vesele, protože tím pádem neměly co dělat.

Jarmila odešla do svého pokoje. Bude si číst. Padesát odstínů šedi. Jak jinak. Je přece na líbánkách. Václav si její narážky nevšiml. Sedí, drží pivo a mlčí. Vypadá, že se nám ztrácí. Líbánky ho válcují. Anebo se z něho stal opravdu alkoholik. Působí jako houba nacucaná špiritusem, která si do krve pravidelně upouští svou hladinku.

Každopádně si jeho apatie všiml i Jindřich a začal mu říkat Mluvka. Je to docela výstižný, protože je fakt jedno, jestli vedle vás stojí Václav nebo skříň. Pokecáte si stejně.

Zpočátku se přestal zajímat o Jarmilu, ale teď je mu jedno úplně všechno. Možná je mu jedno i on sám, cože je vůbec nebezpečná věc.

11 hodin 20 minut

Poněkud zemdlenou atmosféru začaly provětrávat naše děti, které se po dlouhé únavné cestě a noci plné varhanních píšťal konečně probraly a začaly si hrát. Zjistily, že je tady plno strejdů, kteří se jim k té pekelné činnosti výborně hodí.

Copak já, já jsem zvyklej, že když děcka neskáčou venku po stromech, tak skáčou po mně, ale Jindřich má už děcka velký. A všichni víme, že na nepříjemný zážitky se zapomíná rychle. Proto těžce nesl, že s ním chce na gauči ještě někdo ležet. Jenže děti se domnívaly, že jde o hru na línýho lachtana, kterou znají z domu.

Když chci mít chvilku klidu u televize, tak řeknu, že jsem líný lachtan a nechám děcka po sobě prostě jenom lézt. Bylo logický, že když viděly ležet na gauči Jindřicha, hned je napadlo, že jde o tohle. A vzhledem k tomu, že Jindřich váží asi tak o čtyřicet kilo víc než já, dělá línýho lachtana úplně skvěle.

Děcka se vrhly ke gauči a začaly po opěradlech na Jindřicha sjíždět. Naše začaly a Karlovy se přidaly. Jindřich vydržel dost dlouho. Nejspíš čekal, že si dětí někdo z rodičů všimne a zasáhne.

„Sakra,“ rozčílil se najednou, „ty děcka na mě blbnou! Nemůžete si je odvolat?“

„Nemůžu,“ zavolala na něho Magda z kuchyně, „vařím!“

„Četl jsem, že dětskej mozek má fantazii jako by byl pořád na LSD,“ promluvil Václav.

„Tohle je hra na línýho lachtana,“ vysvětlil jsem.

„V tom případě jsem taky na LSD, protože lachtana vidím úplně jasně!“

„Ticho, haranti! Ty vaše děcka jsou tak nesnesitelný! To je hrozný!“

„A ty se jim divíš, že jsou tak nesnesitelní? Jeli se koupat, šnorchlovat, jeli k moři, a zatím jsou zavření v baráku a koukají se, jak je venku škaredě!“ řekla Jarmila.

„Nemají nějaký hračky? Že po mně lezou?“

„Mají! Samozřejmě, že si nějaký hračky vzaly, ale samý ploutve, nafukovadla, balóny, stříkačky na vodu, pistolky, plováky, rukávky, šnorchly, potápěčský brýle…“ pokrčil jsem rameny.

„Naše děcka mají samozřejmě taky všechny takovýhle hračky!“ řekl Karel, který se vrátil z terasy. „Jeli jsme přece k moři.“

„Tak si můžou hrát spolu, ne? Odjakživa si přece hrají děcka spolu a dospělí nechávaj v klidu.“

„Jindřich má pravdu,“ přidala se k němu Květa.

„Děti, hrajte si chvilku spolu a hlavně tiše, strejda je nervózní!“

„Nejsem nervózní!“

„Ne?“

„Nebo ty chceš, abych byl nervózní? Mám ti ukázat, jak to vypadá, když jsem nervózní?“

„Ne!“ požádala ho Květa.

„Dřív si haranti uměli hrát i s blbostma! S obyčejným dřívkem! S dubovou kůrou ze stromu a špendlíkem. Se špulkou od niti! Dneska to neumí. Mají všelijaký počítače, tablety, mobily, další hovadiny a podobně a nic je nenapadá!“

11 hodin 27 minut

Děti se pokusily hrát spolu. Náš Matěj, Lucie a Karlův Pavlík a malá Micka. Klid nebyl. Ukázalo se, že nejsou moc kompatibilní. Malej Pavlík je stejně chytrej jako jeho táta a sotva začne nějaká hra, hned vymýšlí, jak ji vylepšit, aby na sebe upozornil, ale hlavně, aby ji vyhrál.

Malá Micka chodí pořád za Lucinkou a vykládá – pojď si se mnou hrát – pojď si se mnou hrát! A Lucinka ji pořád opakuje – vždyť si hrajeme – vždyť si hrajeme.

Květa je chvíli pozorovala a prohlásila: „Nejvíc je mně líto těch dětí! Takhle zkaženej zájezd! Copak my dospělí, my si to dokážeme vysvětlit, že jsme byli tak blbí a jeli v tomhle období k moři, ale ty děcka jsou vyložení chudáci.“

Musel jsem se ohradit.

„Možná bys to před nimi neměla říkat. Těm děckám je to přece jedno.“

„A proč teda šeptáš? Protože mám pravdu?“

„Místo těch řečí by sis s nima mohla něco zahrát!“ řekla Jarmila. Jako učitelka přesně ví, co by se mělo dělat. A jako učitelka přesně to nedělá.

„Ať se jim věnuje Karel! Celý dopoledne se jenom opaluje!“ prohlásil Jindřich.

„Za chvilku bude oběd,“ pokusila se uhasit vznikající požár Magda, „cítíte, jak stejky z krkovičky krásně voní?“

4. Člun

13 hodin 37 minut

Stejky z krkovičky byly výtečný. Oblažily chuťový pohárky a plný žaludek vyplavil do mozku antistresový hormony a informace, že je plný a tím pádem ještě není tak zle. Spustilo se trávení a válečná sekyra byla zakopána.

Nálada zajiskřila jenom u dvojice na líbánkách, protože Václav prohlásil, že jíst nebude.

„Něco jíst musíš,“ řekla mu Jarmila.

„Mně stačí pivo!“ odpověděl ji romantik Václav a přisál se k plechovce Plzně.

„Ale…“ zaprotestovala Jarmila.

„Nebo ti tak vadí jedno jediný pivo?“ zeptal se jí výhružně Václav.

Jarmila chtěla ještě něco říct, ale zaskočilo jí anebo se rozhodla neničit chvilku vzájemné pohody soukromým sporem.

Václav nakonec jeden stejk snědl a hned volal, že každej stejk se musí pořádně zalejt. A otevřel si další pivo.

„Pošmák jsem si,“ pochválil Magdu Jindřich rozvalený už zase na gauči. Vypadal, že si dá dvacet.

Jenže děti pro tyhle chvilky dospělých pochopení nemají. Začaly zase řádit.

„Nafouknu jim člun!“ pleskl se Karel do čela.

„Jakej člun?“

„Nafukovací.“

„Myslíš, že je to dobrej nápad?“ zeptala se ho Magda.

Karel v mžiku přinesl obrovský vak, vytáhl člun a začal ho nafukovat, přestože se Magda stále netvářila.

„Na moře s nimi nepojedu, jenom tak je chci zabavit,“ vysvětil jejímu ustrašenému obličeji. Magda se tvářila dál nespokojeně.

S nafukováním člunu pomáhal i Jindřich, přestože mu při fyzické námaze zrudla hlava i krk. Byl přesvědčený, že děti budou skákat po člunu a ne po něm.

Práce děcka zaujala.

Když jsme člun konečně nafoukli, řekl Karel tohle: „Loni jsme nechali přesně takovejhle člun na slunci a ten se teplem tak nafoukl, že praskl. Příšerná díra, tam byla.“

„Letos nepraskne!“ ubezpečil ho Jindřich.

„Tak a je to!“ přeslechl Jindřichovu poznámku Karel. „Tady máte, děcka člun a dejte pokoj.“

Pokoj nebyl. Děcka chtěly na člunu vyplout.

„My chceme na člun.“

„Právě proto jsem ti říkala, abys člun nenafukoval, Kájo,“ řekla skromně Magda.

„My chceme na člun!“

„Buďte zticha, nebo ho zase vypustím!“ zařval na děti Karel.

„Ty děcka za nic nemůžou!“ bránila je Jarmila. „Jak před ně můžete položit hračku a přitom jim zakázat si s ní hrát? To je tortura!“

„Já ty děcka taky chápu,“ promluvil zase po čase Václav. „Jeden můj bratranec dostal od otce drahej model Sputniku, otec mu ho i slepil, ale pak mu zakázal si s ním hrát, aby náhodou tu křehkou hračku nerozbil. Postavil ji nad skříň u postele, aby se na ni mohl kluk dívat. Ani nevíte, jaký muka ten bratranec prožíval. Ohryzal si tenkrát nehty až na kost.“

Karel se podíval na děcka a prohlásil: „Tak já s váma pojedu!“

„Ať tě ani nenapadne!“ vykřikla Magda. „Venku je zima a podívej se na ty vlny!“

„Tak, děti, já jsem s váma chtěl vyjet, ale máma nám to zakázala!“ prohlásil Karel a pokrčil rameny. „Slyšely jste samy.“

Magda zalapala po dechu.

„Takovej podraz!“

„Mamííí…“ prosily děti.

„Třeba se udělá hezky,“ řekl jsem.

„Přesně tak, hned, jak se udělá hezky, tak vyjedeme na moře,“ přidal se Karel. Ale zkuste uklidnit děcka, kterým jste právě nafoukli člun.

„To jsem zvědavá, co teď budeš dělat, Karle?“ zeptala se ho Květa.

„Co bych dělal? Jdu se koupat!“

A opravdu! Karel si svlíkl triko a vyrazil k moři. Němci tam už nebyli, a tak měl volné pole působnosti. Zastavil se u vody a přešlapoval. Potom se otočil k penziónu a chvíli na nás zkoumavě hleděl. A pak se vrhl do mořských vln.

„To by mě zajímalo,“ řekla Jarmila, „kdy Karel přizná, že opravdu není moc hezky.“

„Nikdy,“ řekla tiše jeho žena Magda.

„Alespoň trochu.“

„Nikdy.“

„Docela malinko?“

„Nikdy,“ zakroutila hlavou Magda.

„A mně vůbec nevadí, že je škaredě,“ najednou prohlásila Jarmila, „alespoň se nemusím svlíkat do plavek a ukazovat ty svoje faldy.“

Hlasitě se na celou společnost rozesmála. Václav se hluboce napil piva.

5. První indicie

23 hodin 32 minut

Večer jsme se věnovali konzumování alkoholu i proto, že se Karel neutopil. Bavili jsme se o tom, že je dobře, že s námi nejel Kundrátek, přestože to chvíli vypadalo, že pojede.

Kundrátek je totiž neuvěřitelnej cholerik, kterýho rozhodí každá maličkost. Vlítne mu pod nos malá muška a hned se podpaluje a ničí náladu všem. A ještě horší by to bylo, kdyby s námi jela ta obsedantně kompulzivní Dita.

Kvalitní člověk se vůbec pozná podle toho, že ho kde jaká blbost nevyvede z míry. Že si drží styl. A hlavně nadhled. Protože brát věci s nadhledu je důležitý. A když se koukáme kolem sebe, nikdo z nás z míry není. Důkaz, že jsme vyjeli s pohodáři, kteří si i v prekérní situaci dokážou udržet úsměv a příjemnou náladu.

Je to proto, že ve všem a v každým hledáme to lepší, a že se snažíme nesnáze překonat vesele a vlastní silou. Nerozdělujeme, ale spojujeme. Nehledáme překážky ale cesty.

„Moment. Jaký nesnáze?“ zeptal se najednou přiopilý Karel.

„To příšerný počasí, Karle!“ řekl Jindřich.

„Všichni prostě věříme, že se oteplí! A když se neoteplí, tak se nic neděje, protože všichni bereme věci s humorem a společně to překonáme. A i těm nejhroznějším věcem se vysmějeme!“

„Jakým nejhroznějším věcem?“ zkoumal pořád Karel.

„Tomu příšernýmu počasí, Karle!“

„A nebudeme nikomu hned nasazovat psí hlavu, že nás přemluvil, abysme jeli do Chorvatska v tak blbým termínu…“ dohovořila pozitivně Jarmila.

„Aha!“ nabral dech Karel. „Takže vy to chcete hodit na mě! Že je tady tak hnusně?“

„Nikoho jinýho to nenapadlo!“

„Aha! Takže mně chcete říct, že vy nemáte na krku hlavu?“

„Jak to myslíš?“

„Že nemáte asi na krku hlavu, říkám! A v těch hlavách asi nemáte mozky, že? Když to svalujete na mě! Ale takhle ne! Ne! Protože já jasně vidím, že vy na krku máte hlavu a v té hlavě máte vlastní mozek a ten mozek má vlastní myšlenky a vlastní rozum! Takže jste klidně mohli říct, že nikam v tomhle termínu nejedete! Ale vy jste to neřekli! Takže z toho plyne, že si za to můžete sami a nesvalujte vinu, sakra, na mě!“

Chvíli bylo ticho.

„Nesvalujte to na Karla!“ přidala se k němu Magda.

„Jo! Nesvalujte to na mě, protože já jasně vidím, že každej z vás má na krku hlavu a v tý hlavě má mozek a nervový vlákna, který jsou dlouhý tak, že z každýho jednoho vašeho mozku, kdyby se natáhly za sebe, tak by dvě stě krát omotaly zeměkouli.“

„Dvě stě krát!“ opakovala Magda.

„Děkuju ti, Magdo.“

Bylo až dojemné, jak jsou některé ženy schopné bojovat za svého muže, přestože je jasné, že se chová jako naprostý idiot.

„Tak si do mě nenavážejte, protože si za to můžete sami.“

Je jasný, že alkohol zvyšuje podrážděnost, a že řeči, které se vedou v podnapilosti, vypadají za střízliva jinak, ale taky je jasný, že tomuhle kolektivu teče do bot. Jak bude vypadat, až se ráno probudí?

„A kde je to globální oteplování?“ povzdychl si ještě Jindřich a hned si sám odpověděl: „V prdeli.“