Slezina – 13. část

SLEZINA

13.část

Slezina a sex IV

   Kupodivu se našlo pár lidí, kteří můj blog o slezině čtou. A ty zajímá, jak to s tím sexem vlastně dopadlo. Že už je tam dlouhá pauza. Jsme s Monikou pár, kde mají oba přes pětačtyřicet let a k tomu dvě děti, čili pauza v sexu není žádná vzácnost. Spíš naopak. Takže vlastně i mě teď zajímá, jak se to s tím sexem vyvinulo dál.

   Z minulého dílu si pamatujeme, že jsem si vzpomněl na zvoneček na sex a zazvonil. Místo Moniky přišel synek a divil se, proč to dělám. Vysvětlil jsem mu, že v nemocnici jsme měli u postele takový bzučáky, kterými jsme zvonili na sestřičky.

„Tady žádný sestřičky nejsou,“ upozornil mě synek.

„Taky pravda,“ uvědomil jsem si. „Už zvonit nebudu.“

   V jednom časopise jsem si přečetl, že sexuální četnost s délkou vztahu klesá, protože prostě – bohužel – klesá zájem o druhého člověka. Mozek totiž produkuje málo dopaminu, hormonu radosti a štěstí, kvůli zvyku. Mozek má rád změny a novinky a o těch dlouholetej vztah fakt není. Takže je logický, že do vás nemůže pumpovat dopamin, když se ráno probudíte a vedle vás už leta leží pořád ten stejnej člověk. Takhle se na žádnej skvělej trip nedostanete.

   Jako by nebylo dost problémů se sexem jen tak. Například děti, který se nám hrnuly do ložnice nebo nechtěly spát, protože jim rostly tesáky, nedostatek času, únava, ten výše popsanej zvyk a katastrofální úbytek dopaminu, nestejná chuť partnerů na sex, která se ve shonu týdne – měsíce – ladí velmi těžko, a teď teda ještě ta slezina.

   Počet problémů dělá ze sexu nemožnost.

   Ale my jsme to dokázali! Jestli mně gratulujete, děkuji. Klaplo to asi právě proto, že jsme spolu tak dlouho a dokážeme si o věci popovídat. Zevrubně probrat stanoviska. A taky používat humor. Dřív jsem si myslel, že humor a sex nejde dohromady, od jistého věku jsem naopak přesvědčen, že sex bez humoru nejde.

   Když Monika tedy poryla skleník, zasadila hrášek, postavila pro děti trampolínu, uvařila, poklidila a já nevím, co všechno ještě udělala a dostavila se a neusnula, navrhl jsem jí jasně a nekompromisně, že bychom se mohli konečně pomilovat. Nebyla proti.

„Ale možná zkrátíme trochu předehru,“ vysvětloval jsem, „ můj pohyb je fakt omezenej. Můžu tě třeba chvilku takhle hladit po ramenu.“

„Dík.“

„Dobrý?“

„Ale jo.“

„Chceš pohladit ještě jednou?“

„Už nemusíš.“

   Naše předehra byla nakonec spíš slovní. Museli jsme probrat techniky, které si můžem vzhledem k slezině dovolit. Z těch dvou, které se nabízely, jsme nakonec vybrali jednu. A pokusili se ji uskutečnit.

„Nemůže to být žádná erupce, rozumíš…“ varoval jsem ještě Moniku.

„Rozumím. Opatrně.“

„Jasně. Opatrně ale vášnivě.“

„Zkusíme.“

„Zkusíme – uvidíme! Prostě žádný velký pohyby.“

„Ale ten pád z kola taky nebylo nic velkýho a nebezpečnýho, a jak to dopadlo!“

„To je pravda, jel jsem pomalu, hm…“

„Prostě jenom taková malá nešikovnost a takový následky!“

„Jo. Ale my nešikovný nebudem. Nebudem se pouštět do žádných bezhlavých akcí a nepovalíme dvoustovkou po dálnici přece!“

 „Tak se nerozčiluj.“

„Já se nerozčiluju, jenom nejsem váza plná vody a hned se nerozbiju, když se mě dotkneš!“

„Tak jo.“

„Jdeme na to.“

   Shrnu to jednoduše. Nasmáli jsme se fakt dost. Člověk by neřekl, jak dokáže být sex v našich letech zábavný. Jedna natržená slezina a tolik legrace v posteli. Škoda, že neměla Monika ještě vyvrknutej kotník nebo tak něco. To by byla úplná pecka.

   Vážení přátelé, příběh o slezině pomalu končí, zítra bude 14. díl s názvem Lemra a v pondělí 15. díl s názvem Konečně konec. Nicméně jsem si dovolil připravit pro vás veselé letní čtení, které se jmenuje: Jak jsme jeli do Chorvatska a bylo tam škaredě. Příběh v devíti kapitolách bude vycházet každou středu celé prázdniny, začne 5. 7. a skončí ve středu 30. 8. a já doufám, že se u něho dobře pobavíte, neboť je také podle skutečné události. Tak zatím!