Slezina – 9. část

SLEZINA

9.část

Jako Fidel

Ležím na zádech a dávám na sebe pozor. Bedlivě sleduju všechno, co se ve mně děje. Hlavně v břichu. Jeden by neřekl, že když si dá čas, kolik toho vysleduje! Pořád ve mně něco bublá. Chvilku vpravo, chvilku vlevo, pak zas dole. Občas někde píchne. Občas se něco odněkud někam přesune, tam to půl hodiny leží, a pak se to zase sune zpátky. Někdy to tam zůstane. A stěhování probíhá jinde. Jsou to všechno jenom nevinný projevy živýho organismu nebo mně cestuje hematom? Jsou to zdraví prospěšný chemický procesy nebo příprava buněk na smrt?

Je totiž jasný, že se něco děje. Když jsem byl zdravej – před slezinou – tak jsem takový věci nepozoroval!

Není jednoduchý být marod! Psychika trpí. Nervy nadranc. Jestli si myslíte, že přeháním, zkuste si na pár dní lehnout do postele a sledovat, jestli náhodou nekrvácíte do břicha. Příznaky jsou bublání, tlaky, křeče… Po dvou třech dnech zjistíte, že krvácíte taky. Na to vemte jed. Nebo se to aspoň chystá. Se mnou to jde s kopce. Břicho se mně nafukuje a bublání musí být slyšet už i na zahradě. Čím pozorněji se sleduju, tím víc problémů vidím. Ani se nehnu. A v ruce svírám mobil, připravenej, až to praskne, volat rychlou. Doufám, že to stihnu.

Člověk by měl odpočívat a přitom je napnutej jak struna. Tohle je lázeňskej režim? A v tomto příšerně nabuzeném stavu se mně najednou začalo chtít kýchnout. Panebože! Jestli teď kejchnu, urvu si hematom hned! A když si ho urvu, jak zavolám rychlou? Neměl bych zavolat rychlou před kýchnutím? Ale co jim řeknu?

Prásk! Zamlel jsem se na posteli, skoro mě to posadilo, v břichu bodlo, ležím jako mrtvola a hodnotím apokalypsu, kterou kýchnutí způsobilo. Prásk! Další kýchnutí. Hrůza! Je po mně. Nebo ne? Vteřiny trvají jako roky.

Prásk! To vedle mě na zemi praskla PET láhev. Nějaký děcko nebo nějakej jinej šílenej člen rodiny pil minerálku, zmáčkl láhev a nechal ji ležet, a jak ji bublinky postupně plnily, tak se najednou pod tím tlakem prudce a s hlasitým prasknutím narovnala! To nečekaný prasknutí mě vyděsilo k smrti. Dostal jsem infarkt a mozkovou mrtvici naráz! Krve by se ve mně nedořezal.

A pak na mě zaútočila vosa. Říkal jsem ráno Monice, aby zavřela okno, ale ona ne! Vosa na mě nalítává, a já jsem přece zraněn! Jak se mám bránit? Jak mám mávat rukama?

Dole se spustil lux. Jistě! Jak jinak zpestřit nemocnýmu lázeňský pobyt, než gruntováním? Vstávám z postele. Musím na záchod. Když jdu kolem televize, zavazím dětem ve výhledu. Omlouvám se. A zároveň šlapu na rozestavěný lego! Jau! Příšerně špičatý kostky mě postaví na jednu nohu. Ale já nesmím upadnout. Vybalancuju to.

Na záchodě je umytá podlaha! Nikdo mně to neřek. Uklouznu. Chytím se. V záchodě je dezinfekce. Mám chvilku počkat. Jdu k ledničce, a když ji otevřu, vypadne na mě hlávka zelí! Někdo jim tam dal schválně tak blbě, aby mně vypadla na nohu. Aby mně překvapila. Reflexivně se ji pokusím zachytit, bodne mě v boku. Kleju! Kopám do hlávky zelí, což mně taky neprospívá a sedám si unaveně na židli. Přesně tam, kam si Matěj před chvíli odložil školní pouzdro. Naštěstí bylo kružítko naležato, takže mně nepropíchlo prdel. Nadávám, ale nikdo mě neslyší, protože vysavač jede na plný obrátky. Stejně jako televize, aby děti slyšely Šmouly nebo nějakou jinou pitomost.

Jsem zcela roztřesený a bojím se stoupnout. Měl bych se vrátit do postele, kde je relativně největší bezpečí, ale jak projít to zaminovaný území? Za poslední dva dny jsem napočítal 27 atentátů na moji osobu. Fidel Castro je nudla. Přežil jich několik stovek, ale za spousty let. Jestli to takhle půjde dál, doženu ho hravě. Jestli to přežiju. Protože to vypadá, že členové mé rodiny jsou mnohem vychytralejší než ti žabaři ze CIA.

Ležím položiv polomrtev na posteli. Je klid. Rodina vyjela na projížďku na kole. Což samozřejmě považuju pouze za další typ atentátu. V nemocnici se mě jasně ptali, jestli se má o mě doma kdo starat. Já jsem řekl, že ano, a oni teď odjeli pryč. Všichni s mozkem v hlavě musí jasně vidět ten rozpor.

Možná se jeli poradit. Jistý pokusy jim nevyšly, tak potřebují zdokonalit techniku. A pak jsem si uvědomil, že s nimi na výlet jela naše známá, která pracuje jako sestra v léčebně dlouhodobě nemocných. Tudy tedy vítr fouká! Chtějí mě odložit. A pak jsem za oknem ložnice viděl žebřík a dědu, jak šplhá na střechu čistit okap. Za okamžik spustil brusku. Takže oprava bude asi větší. Třeba si s sebou vzal i foukačku s otráveným šípem, protože okno je pořád otevřený…

Ta léčebna dlouhodobě nemocných není tak špatná varianta.

Zítřejší pokračovaní se jmenuje Slezina a sex…