7.část
Dietní chyba
Asi jste si všimli, že jsem se v psaní o slezině na nějakou dobu odmlčel. A to přesto, že jsem 27. dubna sliboval, že pokračování bude zítra. 28. dubna ale už nebylo nic.
Stalo se tak proto, že na mě zaútočila dietní chyba. Nekompromisně. A připíchla mě k posteli jako špendlík vysušenýho brouka do entomologické sbírky.
Určitě jste se s tím setkali. Sami u sebe, nebo ve svém okolí. Máte dietu, držíte lázeňský klid na lůžku, léčíte se, a najednou na vás zaútočí dietní chyba. Což znamená, že slupnete něco a v takovým množství, že vám to rozhodí organismus a veškerou léčbu.
V mým případě to byl rum. 27. dubna proběhla premiéra mé nové hry Manželství v kostce. Hned po představení jsem se chtěl vrátit do postele, ale přijeli kamarádi, a tak jsem si dal pivo. A pak ještě jedno. A pak se vedle mě objevil Zdenál. A zeptal se mě, jestli si na oslavu – a na slezinu – můžu dát rum. Diplomatiko. Zamyslel jsem se krátce. Co mně může udělat jeden rumík, že? Navíc kvalitní?
Zákeřnost dietních chyb je v tom, že se k vám dostaví převlečená za něco příjemnýho. V mým případě to byl Zdenál a rum diplomatiko. Ale abych byl upřímný, Zdenál mně jenom pomohl zvednout stavidla. Další rumy jsem do sebe sázel sám. Nikdo nechtěl, abych objednávku otáčel. A v tom je druhá zákeřnost dietních chyb – když už na vás přišla, tak si řeknete – když už tak už! A osolíte to!
Ejchuchůůůů!
Druhej den jsem ležel jako Lazar a hleděl do stropu. Bolelo to příšerně. Nemohl jsem se ani pohnout. Ve slezině bodalo! Píchalo! Tahalo! Vystřelovalo! Cítil jsem bolest až na hrudi a srdce bušilo. Vypadalo to, že se slezina znovu nalila krví nebo chlastem a co nevidět praskne…
Rozhodl jsem se, že zavolám známému lékaři a zkonzultuju s ním, do kdy asi tak umřu. Ale tady se ukázalo, jakej jsem zbabělec. Ze strachu, abych nevystoupal na jeho idiotmetru moc vysoko, jsem mu prozradil, že jsem si dal jenom tři piva. On se rozesmál a řekl, že mně to teda asi nesedlo. Položil jsem telefon a zůstal na odhadování svého úmrtí sám.
V poledne jsem ještě žil. Nebylo to sice nic kvalitního, ale život to byl.
Před obědem se ke mně dostavila Monika a oznámila mně, že jsem pitomec.
„Proč myslíš?“ zeptal jsem se.
„Protože si pil rum,“ řekla a odešla.
Žádná novinka. Že jsem pil rum, jsem si všiml už včera, a že jsem pitomec, mně od rána dost nekompromisně říká nafouklá slezina. Monika se vrátila asi za deset minut.
„Budeš obědvat?“
„Ne.“
„Ne? A víš proč ne?“
„Proč myslíš?“
„Protože seš pitomec.“
Tak bezva. Vypadá to, že se Monika spřáhla se slezinou. Teď jsou na mě holky dvě. Jedna mě ničí fyzicky a druhá psychicky. Anebo spolu soutěží, která mě do hrobu přivede dřív. Každopádně už aby to bylo.
Zkusil jsem zabojovat a začal přemýšlet o něčem hezkém. Chmur už bylo dost. Veselá mysl léčí! Ale přišel jsem jenom na to, že být zdravej je mnohem lepší než být nemocnej. Ehm. To jsme věděli dávno. Stejně jako to, že konzumace rumů není součást žádné léčby.
„A večeřet budeš?“
„Ne.“
„A víš proč?“ zeptala se mě Monika.
„Ano,“ přiznal jsem a poprvé měl pocit, že se mně trochu ulevilo.
Jenže před smrtí se přece vždycky uleví! Vyděsil jsem se! Děs ze smrti způsobil, že se mně zase udělalo špatně. Což mě uklidnilo, že neumírám, a zase se mně udělalo dobře. Jenže před smrtí se vždycky udělá dobře! Vyděsil jsem se a udělalo se mně zase špatně. Což mě uklidnilo, že smrt ještě nepřichází a udělalo se mně zase líp! Což mě vzápětí vyděsilo, protože před smrtí se přece vždycky udělá líp…
Pokračování zítra…